Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání

26. 10. 2008

Obrazek„Měl jsem pro sebe celé kupé. Pak nastoupila jedna dívka,“ vyprávěl mladý slepý Ind. „Muž se ženou, co ji přišli vyprovodit, nejspíš byli její rodiče. Kladli jí na srdce spoustu věcí. Protože tehdy už jsem neviděl, nemohl jsem vědět, jak ta dívka vypadá, ale líbil se mi její hlas.“

„Jedete do Dehra Dun?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyjížděli ze stanice. Přemýšlel jsem, jestli se mi podaří před ní skrýt, že nevidím. Říkal jsem si, že by to nemělo být tak těžké, když zůstanu sedět.
„Jedu do Saharanpuru,“ odpověděla dívka. „Tam na mě bude čekat teta. A kam jedete vy?“
„Do Dehra Dun a potom do Mussoorie,“ řekl jsem.
„To se máte! Tolik bych se chtěla do Mussoorie dostat. Miluji hory. Zvlášť v říjnu.“
„Ano, to je nejkrásnější období,“ přitakal jsem a vzpomínal na dobu, kdy jsem ještě viděl. „Na horách je všude plno divokých aster, slunce příjemně hřeje a večer si člověk může sednout ke krbu a usrkávat brandy. Většina turistů je už pryč a ulice jsou skoro prázdné a tiché.“

Mlčela a tak jsem přemýšlel, jestli ji má slova tak zasáhla, nebo jestli mě má za sentimentálního žvanila. Pak jsem udělal chybu. „Jaké je počasí?“ zeptal jsem se.
Ale nezdálo se, že by ji ta otázka připadala zvláštní. Že by si už všimla, že nevidím? Ale její odpověď vyvrátila všechny mé pochybnosti. „Tak se podívejte z okna,“ řekla naprosto přirozeně.

Posunul jsem se po sedadle a po hmatu jsem hledal okénko. Bylo otevřené. Otočil jsem se k němu a předstíral jsem, že si prohlížím krajinu kolem. Ve své fantazii jsem viděl rychle se míjející telegrafní sloupy. „Všimla jste si, že to vypadá, že se hýbají ty stromy a my že stojíme?“
„Tak už to bývá,“ odpověděla.
Obrátil jsem se k ní a chvíli jsme seděli mlčky. „Máte zajímavý obličej,“ řekl jsem konečně. Pěkně se zasmála, jasně a zvučně. „To jsem ráda, že mi to říkáte. Už mám po krk těch, co mi říkají, že mám pěknou tvářičku.“
„Takže je opravdu hezká,“ pomyslel jsem si a pokračoval jsem nahlas:
„Ale zajímavý obličej může být také velmi krásný.“
„Jste velmi galantní,“ odpověděla. „Ale proč jste tak vážný?“
„Za chvíli vystupujete,“ řekl jsem trochu úsečně.
„Bohudíky. Nesnáším dlouhé cesty vlakem.“
Zato já bych tam s ní byl celou věčnost, jen abych slyšel její hlas. Měl stříbrné tóny horské bystřiny. Určitě na naše setkání zapomene, jen co vystoupí z vlaku, ale já na ni budu myslet celou cestu a jistě i potom.

Vlak zastavil ve stanici. Na dívku někdo zavolal a v kupé po ní zůstal jen její parfém.
Přistoupil muž a něco si bručel pod fousy. Vlak se dal znovu do pohybu. Nahmatal jsem okénko a posadil jsem se k němu s obličejem obráceným do světla, které pro mě bylo tmou. Mohl jsem si tak zahrát i se svým novým sousedem.
„Je mi líto, že nejsem tak zajímavý společník jako ta dívka, co právě odešla,“ snažil se navázat řeč spolucestující.
„Byla to zajímavá dívka,“ řekl jsem. „Mohl byste mi říct... měla dlouhé, nebo krátké vlasy?“
„Nevím,“ odpověděl překvapeně. „Pamatuji si jenom její oči, vlasy ne. Měla tak krásné oči! Škoda, že jí nebyly k ničemu... byla úplně slepá. Vy jste si toho nevšiml?“

 

Jako když slepci předstírají, že vidí. Kolik lidských setkání tak vypadá. Ze strachu ukázat, jací vlastně jsme. A tak člověku utečou rozhodující setkání života. Některá se už nikdy nebudou opakovat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář