Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odpoledne v parku

11. 1. 2009

Žil jednou jeden malý chlapec, který se chtěl setkat s Bohem. Věděl, že k Bohu je to daleko, a tak si do kufru zabalil několik balíčků sladkých tyčinek, šest plechovek bublinkové limonády a vyrazil na cestu.

Když přešel asi tři ulice, potkal starou paní. Seděla v parku a jen tak zírala na několik holubů. Chlapec se usadil vedle ní a otevřel svůj kufřík. Zrovna se chystal napít limonády, když si všiml, že stará paní vypadá hladově, a tak jí nabídl jednu tyčinku. Vděčně ji přijala a usmála se na něho. Její úsměv byl tak hezký, že ho chlapec chtěl vidět ještě jednou, a tak jí nabídl limonádu. Znovu se na něj usmála. Chlapec měl velkou radost.

Seděli tam celé odpoledne, jedli a smáli se, ale nic neříkali. Když se setmělo, chlapec si uvědomil, že už je unavený, vstal, aby vyrazil k domovu. Poodešel však jen pár kroků, otočil se, doběhl zpátky ke staré paní a objal ji. Ona se na něj usmála snad tím nejkrásnějším úsměvem.

 

Když chlapec dorazil domů, udivil svou matku radostným výrazem ve tváři. Zeptala se ho. "Copak jsi to dneska dělal, že jsi tak šťastný?" On odpověděl: "Obědval jsem s Bohem." Než mohla jeho matka zareagovat, dodal ještě: "A víš ty co? Směje se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl !"

Obrazek

Mezitím se domů vrátila i stará žena. Také ona celá jen zářila štěstím. Jejího syna velmi překvapil mírumilovný výraz v jejím obličeji, a proto se zeptal: "Mami, co jsi dnes dělala, že jsi tak šťastná?" Odvětila mu: "Jedla jsem s Bohem v parku sladké tyčinky." Než mohl její syn odpovědět, dodala: "A víš co? Je mnohem mladší, než jsem čekala."….

Jak je to prosté přinést radost a štěstí do srdcí druhých. Je škoda, že si tak málo uvědomujeme svých možností obšťastnit druhé.

Jsme schopni být svědky i strůjci malých zázraků a přeci touto výsadou tak často opovrhujeme.

Není to škoda?