Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čeho si nejvíc cení děti v chudých částech světa

24. 10. 2008

Kambodža: „Ve škole můžu dostat jednou denně dobré jídlo.“

 

Obrazek

Jedenáctiletá Ngim, která na svém invalidním vozíčku veze přítelkyni, bude moct v Kambodži chodit do školy pro invalidy. Jejím snem je stát se učitelkou, „aby moje babička už nemusela pracovat na trhu, aby mne podporovala.“

 

Ngim je 11 let, je velmi hezká, ale od tří let invalidní. „Obrna,“ říká a její jindy veselou tvář na krátkou chvíli zatemní smutek.

Vzpomíná si, že v únoru minulého roku, dva dny před jejími narozeninami, jí jedna teta přinesla tu velkou zprávu, že bude moct od července navštěvovat římskokatolickou Mariánskou školu pro handicapované ve středu hlavního města Kambodže Phnom Penhu.

Její oblíbený učitel Srey Nan a ostatní děti ve škole nevědí, co by dělali bez této bystré holčičky. Každý den se s nimi učí. Hraje s nimi basketbal a volejbal na školním dvoře. S nimi dostává „dobré jídlo jednou denně“.

Ngim žije se svou babičkou v dřevěném domě postaveném na pilotech za buddhistickým chrámem Niro na východě města. Nepamatuje se na svou matku, která zemřela před osmi lety při porodu její mladší sestry. Nikdy neviděla svého otce. Šel do východní Kambodže koupit nějaký pozemek a již se nevrátil. To jí řekla babička.

Ngim se mazlí se svým plyšovým medvídkem Tomem, pevně ho tiskne, jako by mu ukazovala, že dokud ona bude nablízku, nebude nikdy osamělý. Jedenáctiletá dívenka plánuje, že zakáže své babičce „pracovat na trhu s potravinami“. Až se stane učitelkou jako Srey Nam, bude pracovat ve svém vysněném povolání a bude vydělávat vlastní peníze.

 

Bhútán: „Chci se mnoho naučit. Například o složení atmosféry.“

Obrazek

Chencho žije v jedné z početných rodin v Buthánu.

Chencho Tshering byl uveden do rozpaků, když se ho zeptali na jeho oblíbenou věc. Ale když se otázka položila jinak: „Dům hoří a můžeš se vrátit, abys zachránil jednu věc,“ pochopí ihned. 15letý chlapec by zachránil knihu zeměpisu. „Na poslední hodině jsme se učili, co je atmosféra. To je nejúchvatnější věc, kterou jsem v životě slyšel.“

Pro Chencha je nové všechno, co přesahuje jeho bezprostřední hranice, malé království v Himalájích. Je to poslední stát, který se rozhodl obezřetně navázat kontakty s ostatním světem. Ještě dnes žije více nežli 50 % bhutanského obyvatelstva dále než jednodenní cestu od asfaltové silnice, televize se sem zavedla minulý rok a turistům byl vstup do krajiny povolen teprve nedávno, letos jich bylo přes 5 000.

Chencho bydlí blízko hlavního města Timphu a je v sedmé třídě. Bez zábran připouští: „Mám rád školu, ale u nás doma je těžké dělat domácí úkoly. Moji bratři a sestry běhají stále okolo a vyrušují mě.“ Rodina žije z malého pozemku. Nikdo není bohatý, ale nikdo nemusí hladovět. Pro děti je samozřejmostí pomáhat s prací na polích. „Na podzim musím trhat jablka a po celý rok mám na starosti krávy,“ říká Chencho. Stal se z něho atletický mladík a hraje rád fotbal. Mezi přáteli je znám jako mistr národního sportu khuru. S doma vyrobeným oštěpem zasáhne třiceticentimetrovou tabuli ze vzdálenosti dvaceti metrů.

Eritrea: „Jsem rád, že mohu motykou získávat naše živobytí.“

ObrazekJosef je rád, že může motykou pomáhat získávat živobytí pro rodinu.

Od útlého mládí si Josef Lorenzo umí vyhrnout rukávy a kopat. Dřevorubectví a obdělávání polí je mužská práce, a proto je to jeho práce. I když motyka s hrubou dřevěnou rukovětí se zdá příliš těžká pro jeho mozolnaté dětské ruce. „S mou motykou se mohu starat o rodinu, obdělávat půdu a prokopávat se k vodě. Bez motyky bychom se nemohli udržet na živu.“ Když zručně zvedá na ramena svůj nástroj, vítr z kopců fouká skrz jeho roztrhanou košili. Rodina desetiletého chlapce vydělá jen na základní potřeby. Co se urodí z vysušené půdy v horké nížině Eritreje a co může vydělat jeho otec jako „bosý lékař“ v okolních vesnicích. Tito vyučení zdravotníci, kteří se vynořili z třicetileté občanské války mezi Eritreou a Etiopií, poskytují lékařskou péči v této malé africké zemi na myse Horna.

Otec je však velmi mnoho času pryč, takže pouze Josef podporuje matku a tři mladší sourozence. Má však lepší život, nežli měli jeho rodiče, kteří poznali jen válku, když vyrůstali. Každé ráno sedí ve třetí třídě u poškrábané lavice. Nemůže ani snít o tom, co přijde po škole. Zná jen chudý život v Ebaru.

Někdy se však směje jako děti na celém světě. Na cestě ze školy domů s ostatními kluky zručně dribluje černobílý míč, který do jejich země přinesli italští misionáři. Tehdy ze svých úzkých ramen shodí na chvíli břemeno, které na nich leží.

 

Keňa: „Chci peníze, abych se mohla vrátit do školy.“

Obrazek
Liliana by mnohem raději chodila do školy, nežli by překonávala nudu skákáním přes švihadlo.
Liliana Akiu je expertem ve skákání přes švihadlo. Její pohyby jsou energické a svižné. Chodidla jejích nohou jsou tvrdá jako ocel. Tato třináctiletá dívka nosí sandály jen zřídkakdy. Její matka říká, že jsou drahé a musí se šetřit.

Lilian nám se zářícíma očima říká, že nosívala sandály každý den, když ještě chodila do školy. „Mým oblíbeným předmětem byla angličtina.“ Potom se náhle ztratí v malé dřevěné chatrči, ve které bydlí se svými čtyřmi sourozenci a matkou. V dřevěné bedně tam v bezpečí a suchu najde svůj největší poklad: „Moje anglická kniha!“

Nyní tráví dívka celý den ve „vesnici“, jak obyvatelé Ngonda tuto chudinskou čtvrť na okraji hlavního města Keni, Nairobi, s láskou nazývají. Lilianina matka si již nemůže dovolit platit za vzdělání své dcery. Její manžel se před roky ztratil. Od té doby se snaží starat o rodinu sama. Ale těch několik šilingů, které se jí podaří vydělat tkaním, stačí pouze na to nejpodstatnější: stravu, čerstvou vodu a nájemné.

Poněvadž Lilian již nechodí do školy, pomáhá matce doma. Vaření, praní, čištění – vše se dělá venku před chatrčí. Chatrč je dost velká pouze na to, aby si tam všichni na vyspání lehli. Když prší, Lilianin domov se změní na zapáchající moře bláta.

Děti z Ngondo nemají mimo ulice kam jít. Lilian a její přítelkyně nalézají své hračky v odpadu. „Udělala jsem si švihadlo ze staré duše jízdního kola,“ hrdě vysvětluje. Ale kdyby se její přání mohlo splnit, tak by raději byla zpět ve škole, nežli by překonávala nudu skákáním přes švihadlo.

 

Indonésie: „Chci se mnoho učit. Bez školy nejste v životě ničím.“

Obrazek
Třináctiletá Santiarmasto se odpoledne stará o kozy a pracuje na poli. Domácí úkoly může dělat až pozdě večer.


Chodit každý den pěšky do školy pokládá Santiarmasto Sinurat za maličkost. Santiarmasto je 14 let a patří k lidu Toba–Batak na indonézském ostrově Sumatra. Má sedm bratrů a jednu sestru, nejstarší z nich již dávno odešli z domu; a ona sní.

„Chtěla bych se učit, učit, učit,“ říká s rozhodností, „poněvadž bez školy nejste v životě ničím.“ Proto není divu, že ihned vytáhne svou školní brašnu, jakmile se jí někdo zeptá na její nejoblíbenější věc.

V její vesničce na ostrově Samosir není však učení lehké. Každá ruka je potřebná k tomu, aby se pro rodinu zabezpečil dostatek jídla. Jakmile je po vyučování, vezme na ramena motyku a začne pracovat na polích. Dnes musí okopávat mezi kávovníky a zkypřit půdu ještě než se postará o kozy a uvaří večerní jídlo. „S domácími úkoly mohu začít, když je tma.“

Dívka lidu Toba zřídka kdy slyšela o hračkách. Oči jí však zazáří, když se jí zeptají na volný čas a na záliby: „Ano, když v neděli ráno dokončím umývání a vrátím se domů z kostela, mám celé odpoledne volno!“ Potom se setká s ostatními dívkami z vesnice anebo „jednoduše vylezu na vysoký strom. Tam se cítím volná a šťastná.“

 

Bangladéš: „Telefon a letadlo jsou nejcennějšími věcmi, které mám.“

ObrazekDvanáctiletý Jewel je jediným chlapcem, který má v jejich vesnici v Bangladeši hračky z umělé hmoty.


Jewelu Nokrekovi je dvanáct let a je dítě z „lepší rodiny“. Je jediným dítětem ve vesnici, které má hračky z umělé hmoty. „Telefon a letadlo jsou nejcennějšími věcmi, které mám.“ Symbol životní úrovně ho odlišuje od jemu rovných. Jewel je členem lidu Garo, který žije na severu Bangladéše. Jeho otec je učitel, a také působí jako „nástroj“ pokroku ve vesnici. Tak například v kamnech, které mají doma, topí bioplynem, který vyrábí z trusu třech krav.

Jewel říká: „Jedna z mých prací je sbírat kravince a dávat je do plynového zařízení.“ Další z jeho povinností spočívá v pumpování vody pro rodinu. „Nemusí ale doma mnoho pomáhat,“ říká jeho matka. Nepřekvapuje to mnoho, když uvede, že má čtyři sourozence, všechny sestry. Tento dvanáctiletý chlapec pokládá takové rozdělení práce za „nesmírně nefér“, což se dá pochopit, když uvážíme, že ve společnosti Garo mají práce na starosti ženy. Ve škole si Jewel s kamarády domlouvá setkání na odpoledne. Díky vlivu učitele chodí ve vesnici 80 % dětí do školy. Volný čas mu začíná, když skončí domácí úkoly v rodinné hliněné chatě, ve které jsou místnosti oddělené bambusovými rohožemi. „Mou oblíbenou hrou je kroket. Otec mi pomohl vyřezat si vlastní pálku.“

 

PMDD

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář